Historie chaty Čertovy kameny

Historické fotky najdete nově v sekci fotografie - historická fota.

Necelé 3 km severovýchodně od Jeseníku se na severním úbočí Zlatého chlumu tyčí nad obcí Česká Ves 40 m vysoký a 100 m dlouhý osamělý skalní útvar, jehož název dal nakonec i jméno novému turistickému objektu, který byl vybudován v jeho těsné blízkosti na počátku tohoto století. Zatímco český název skaliska Čertovy kameny je spjat s prastarou pověstí, vysvětlující vznik tohoto místa, je německý název Harichstein zcela prozaicky odvozen od jména majitele pozemku, na němž skála stála, německého sedláka z České Vsi Vinzenze Haricha. Jeho usedlost, nejvýše položené stavení ve vsi, se nacházela nedaleko skály a Harich zde obdělával okolní pozemky. Dnes je na místě jeho bývalých polí již vzrostlý les, neboť od zemědělského využívání půdy ve všech vyšších polohách Jeseníků bylo posléze ustoupeno.

Harich brzy vycítil, že prudce se rozvíjející turistický ruch, který v Jeseníkách probíhal v poslední čtvrtině 19. století, je výbornou příležitostí k výnosnému podnikání. Jako poměrně zámožný sedlák s určitým rozhledem a nezbytným kapitálem viděl takovou příležitost ve vybudování místa, kde by si turisté během výletu mohli odpočinout a občerstvit se. Nešlo mu však o výstavbu klasické horské chaty, na to bylo zvolené místo příliš blízko městu, stačilo mu vybudování menšího hostince. K úspěchu jeho záměru přispělo několik příznivých okolností.

Nedaleko ležící město Jeseník (tehdy Frývaldov) bylo společenským střediskem zdejší oblasti, nebylo proto divu, že právě zde vzniklo v roce 1881 ústředí oblastní turistické organizace, tzv. Moravsko-slezský sudetský horský spolek (MSSGV). Cílem spolku byla starost o vše, co souviselo s turistikou nejen v Jeseníkách, ale také v Rychlebských horách, skupině Králického Sněžníku, případně dalších pohoří v tehdejším pruském Slezsku (dnešním Polsku), kde svou činnost spojil s již existujícím Slezským horským spolkem. MSSGV tak obsáhl celou oblast tzv. moravsko-slezských Sudet. Spolek sám se dělil na několik víceméně samostatných sekcí, z nichž právě frývaldovská patřila mezi nejaktivnější. K masovému přílivu nových návštěvníků přispělo i vybudování nové železniční trati, vedoucí z Hanušovic přes Jeseník do Glucholaz, která v roce 1888 spojila tento dosud odlehlý kout habsburské monarchie jak s moravským vnitrozemím, tak tehdejším pruským Slezskem. Jeseníky se staly brzy velmi oblíbeným cílem návštěv říšských Němců, kteří v některých oblastech mezi návštěvníky dokonce převažovali.

Za této situace se činnost jednotlivých sekcí spolku utěšeně rozvíjela. Kromě značení turistických stezek a budování odpočívadel a různých jednoduchých útulen, kde bylo možno v případě nutnosti i přespat, se spolek pustil také do výstavby horských chat a v té době velmi módních vyhlídkových věží na některých významných vrcholech Sudet. Tyto rozhledny se ihned staly atraktivním cílem návštěv turistů, kteří je s oblibou vyhledávali. Zřejmě také proto frývaldovská sekce vybudovala v roce 1899 rozhlednu na jinak nevýznamném Zlatém chlumu nad Jeseníkem, která se pro svou blízkost městu a snadnou dostupnost stala záhy velmi navštěvovaným místem. Turisté k ní vystupovali většinou z Jeseníku přes Křížkový vrch, na kterém již dávno předtím stála (a stojí dodnes) poutní kaple, zasvěcená sv. Anně. Mnozí však používali mnohem pohodlnější cestu z opačné strany, tj. z Rejvízu, který byl významným turistickým střediskem horské skupiny Orlíku, k níž ostatně Zlatý chlum patří také. Nejkratší a časem nejpoužívanější cesta k rozhledně však vedla z České Vsi právě kolem Harichovy usedlosti, který se rozhodl této skutečnosti využít a realizovat tak nápad, který mu zejména od dokončení výstavby rozhledny nedal spát.

Protože svou usedlost nemohl pro pohostinské účely využít, rozhodl se vystavět novou restauraci na vhodném místě svého pozemku při cestě vedoucí k rozhledně. Místo zvolil velmi uvážlivě a obratně v blízkosti již zmíněného skalního útvaru, lidmi nazývaného Harichovy kameny (Harichstein). Plošina na vrcholku skály lákala odedávna návštěvníky nádherným rozhledem do údolí říčky Bělé, táhnoucí se od Jeseníku do Mikulovic a dále do polských rovin (tehdy pruského Slezska) s výhledem až k Otmuchovskému jezeru. Během doby zde Harich k usnadnění výstupu na vrcholek skály vysekal a upravil stupy a přirozenou vyhlídkovou plošinu na vrcholku zabezpečil jednoduchým dřevěným zábradlím. K výstavbě své restaurace nemohl zvolit lepší místo, výstavba hostince na rovné plošince, kterou předtím musel nechat upravit, v těsné blízkosti této turistické atrakce necelých 400 m od jeho usedlosti a současně při cestě na Zlatý chlum byla velice prozíravým činem, který se Harichovi bohatě vyplatil. Restaurace postavená v roce 1904 se tak stala oblíbeným místem zastavení turistů na celá desetiletí.

Základní část objektu byla vystavěna převážně z kamene. Mělo se tak snížit riziko vzniku požáru, což byla častá příčina zániku obvykle dřevěných horských objektů. Kámen byl lámán přímo na místě a patrně i proto restaurace převzala jméno Harichstein, který se kupodivu přes množství jiných pozdějších názvů udržel v povědomí místních obyvatel dodnes jako „Harikáče”, a to i přes skutečnost, že po roce 1945 sem přišli úplně noví osídlenci. Budova byla situována podélně od západu k východu, svým průčelím a vchodem pak byla obrácena k jihu na závětrnou stranu svahu Zlatého chlumu s vyhlídkou na rozhlednu. Po celé délce průčelí byla na kamenné podezdívce vybudována otevřená dřevěná veranda, která v letních měsících rozšiřovala kapacitní možnosti restaurace. Po obou stranách plošiny před hostincem byly pro návštěvníky vybudovány venkovní lavice, kde stálí hosté rádi vysedávali pod hvězdami do hluboké noci.

Domem samotným vedla průchozí chodba, která jej dělila na dvě přibližně stejné poloviny. Celou levou stranu zabírala vlastní zabírala vlastní restaurace s výčepem a kapacitou 40 míst, na pravé straně se nacházely dva pokoje sloužící k ubytování obsluhujícího personálu. Celý objekt však byl podstatně větší, než naznačují dobové pohlednice. K pravé zadní části budovy bylo připojeno dřevěné křídlo, v němž se za sebou nacházely kuchyně, byt pro správce a sklad. Zbytek zadní stěny budovy chránily před studenými severními větry další dřevěné přístavby, kde byly umístěny toalety, přírodní sprcha a malé dílny. Za malým dvorkem stála stodola sloužící k ustájení hovězího dobytka, čerstvé mléčné výrobky tak významně obohacovaly jídelníček hostů. Celkový komplex budov později ještě doplňovala menší stodola na louce před skálou sloužící k uskladnění píce, včelín a zahrádka se zeleninou.

Takto vybavená restaurace se záhy stala oblíbeným cílem návštěv turistů a nedělních výletů obyvatel z České Vsi a Jeseníku, z něhož byla k hostinci vybudována lesní přístupová cesta. Se vzrůstající popularitou a návštěvností hostince narůstalo i množství práce s jeho provozem, což bylo časem nad síly stárnoucího Haricha. Ten proto ve 30. letech restauraci pronajal Hugovi Weiserovi, za jehož působení získal hostinec značnou proslulost pořádáním tanečních zábav, občas spojených s kácením máje. K muzice zde vyhrávala kapela Eduarda Dittricha z České Vsi, jehož syn žije v obci dodnes, k prosperitě hostince značně přispívala blízkost Jeseníku, kde se velmi často konaly trhy, spolkové slavnosti či lidové veselice, takže město bylo vždy plné návštěvníků, kteří hostinec rádi navštěvovali, neboť si zde mohli v klidu odpočinout a občerstvit se.

Téměř čtyřicetiletou poklidnou idylu oblíbeného víkendového místa narušila až II. světová válka, kdy došlo k pochopitelnému úpadku nejen turistiky, ale i společenského života. Veškerá spolková činnost byla potlačena. Nacisté totiž postupně zrušili nejen české spolky v protektorátu, ale zakázali také činnost německých spolků v zabraných oblastech Sudet - mezi nimi též MSSGV. To bylo jistě nemilé překvapení pro ty z Němců, kteří si tolik přáli připojení českého pohraničí k říši. Mnozí z nich ostatně byli brzy odvedeni do armády a pokud přímo nepadli na frontě či nezemřeli v ruských zajateckých táborech, vraceli se až po mnoha letech už přímo do Spolkové republiky Německo. Jen výjimečně se někteří zajatí vojáci vrátili zpět domů a zůstali zde, protože se již na ně nevztahovaly odsunové dekrety, stali se tito bývalí příslušníci Wehrmachtu normálními Československými občany.

Po skončení války došlo k okamžité konfiskaci veškerého německého majetku a následně k vystěhování německého obyvatelstva - Harichova rodina odjela transportem v lednu 1946. Hostinec Čertovy kameny, jak zněl jeho nový název, zůstal téměř rok opuštěn. Dobytek a vnitřní zařízení bylo rozkradeno, okna vytlučena vandaly. Okolní pozemky přešly společně s budovou do správy Čs. Státních lesů, zatímco na Harichově usedlosti se zabydlilo myslivecké sdružení. Hostinec sám byl pronajat národnímu správci Petrovi. Ten však po roce 1948 skončil v jáchymovských dolech, kde po pěti letech fyzických útrap zemřel. Na krátkou dobu pak hostinec připadl n. p. Řetězárna Česká Ves, který zde tak zahájil dlouholetou tradici využití objektu jako zařízení pro podnikovou rekreaci, provozovanou ovšem převážně jen v letních a podzimních měsících. Zaměstnanci Řetězárny však byl objekt využíván jen málo a většinu doby byl proto uzavřen. Počátkem 50. let jej proto podnik prodal n. p. Depo Brno, který zde provedl nejnutnější opravy. Otevřenou verandu nechal zasklít a komfort hostince zlepšil zavedením elektrického osvětlení, k němuž dodávaly proud dva Dieselovy motory o výkonu 10 kWh, umístěné v přístřešku stodoly za chatou. Jako správce zde nastoupil pan Peňáz, který zde působil až do roku 1962. Hostinec se změnil na klasickou chatu vybudováním pokojů pro ubytování hostů v poschodí budovy. Celkem zde bylo zřízeno 6 pokojíků, což umožnilo spolu s dvěma velkými 15-ti lůžkovými pokoji v přízemí pobyt až 40 hostů. Objekt byl stále v provozu jen v letních měsících.

V říjnu 1962 chatu zakoupily Moravské šamotové a lupkové závody Velké Opatovice a současně zde krátce působil nový správce Jiří Geriš z Jeseníku, z jehož soukromého archívu pochází celá řada historických snímků tohoto seriálu. Za něj je již chata využívána celoročně, neboť novou tradicí se zde stávají zimní lyžařské kurzy škol. Východní svah se stává vhodným výcvikovým terénem pro začátečníky. V té době byly též provedeny pokusy o obnovu schůdné přístupové cesty na skalní vyhlídku za pomoci horolezců, avšak pro nedostatek financí bylo od tohoto záměru nakonec upuštěno.

V červnu 1963 sem přichází nový správce Norbert Veck, který vybudováním nové studny vzdálené pouhých 200 m od chaty zabezpečil její bezproblémové zásobování vodou. Ta stékala samospádem do sklepa hostince, kde správce vybudoval přepad pro odtok přebytečné vody. Potřebám kuchyně sloužila znovuobnovená zahrádka na louce poblíž bývalé stodoly, z níž tehdy zůstaly jen nepatrné zbytky.

O dva roky později, dne 1. června 1965, chatu kupuje ZV ROH n. p. ČKD Blansko, jehož prvním počinem bylo zpevnění staré přístupové lesní cesty do Jeseníku vápencovou drtí. Zásobování, do té doby obstarávané příležitostně najmutými koňskými povozy či traktorem, bylo nyní zajišťováno vlastním nákladním vozidlem Tatrou 805 Monopost. I tak některé problémy se zásobováním zůstaly, na chatě např. nebyly zabudovány lednice, neboť elektrický proud byl zapojován převážně až navečer, takže kupř. Maso muselo být uskladňováno tak, že důkladně prosolené bylo ukládáno do velkých hrnců s vodou ve sklepě.

Již 28. června 1966 vyměnili správce Vecka mladí manželé Jana a Ondřej Kozákovi, kteří sem přišli z Ovčárny. Prostředí Čertových kamenů jim proti předchozímu pracovišti muselo připadat dost ubohé, málo udržované, zanedbané a neútulné, proto se rázně pustili do jeho zvelebování. Od jejich příchodu dochází k do té doby největším stavebním úpravám objektu. Především se ihned začala budovat přípojka elektrického vedení z České Vsi, která nahradila staré a hlučné agregáty a současně umožnila instalovat mrazáky, lednice a celou řadu moderních elektrických spotřebičů do kuchyně. Následně bylo přistoupeno k rozsáhlé rekonstrukci celé zadní severní strany chaty. Nejprve byly strženy veškeré dřevěné přístavby včetně stodoly s chlévy za budovou, neboť ta již dávno ztratila svůj význam. Protože noví správci nechtěli přerušit chod restaurace, ponechali zatím nedotčenou starou přístavbu s kuchyní a sklady, která přiléhala k zadní pravé straně hostince. Na místě stržených dřevěných přístaveb a vlastně i části dvora vyrostl patrový zděný objekt s bytem pro správce o dvou místnostech. Pod ním byly zřízeny nové toalety pro hosty, tentokrát již splachovací. K novému bytu správce přiléhaly další nové stavby - garáž, uhelna a nová kotelna, což umožnilo zavést do celé budovy ústřední topení. To nahradilo již zastaralé a nevyhovující lokální vytápění v kamnech v jednotlivých místnostech. Nad garáží a kotelnou pak byly vybudovány tři další hostinské pokoje - dvou, tří a pětilůžkový. Původní zděný objekt se tak značně rozšířil; v podstatě zmizel dvůr za domem a na místě stodoly s chlévy dnes stojí garáž a kotelna.

K radikální změně došlo rovněž v uspořádání původní budovy. Jídelna s výčepem se přestěhovala do pravého křídla na místo dvou 15-ti lůžkových pokojů, které se naopak přestěhovaly na místo původního výčepu. Přepážka mezi původními pokoji byla vybourána, takže v nové restaurační místnosti zůstal jen středový sloup s komíny, čímž vznikla prostorná jídelna přímo sousedící s kuchyní, se kterou byla propojena nově vybudovaným okénkem mezi oběma místnostmi. Tím odpadlo značně nepraktické přenášení podnosů s jídlem (praktikované ovšem přes 60 let) přes chodbu domu do původní restaurační místnosti. V budově byly dále vybudovány nové vodovodní rozvody, které byly zavedeny do nových sociálních zařízení v poschodí. Do kuchyně byl zaveden plyn, přiváděný sem z propanbutanových lahví, umístěných v přístřešku mimo budovu. V podkrovních částech původní budovy byly zbudovány čtyři menší dvoulůžkové pokojíky, čímž se počet ubytovaných rozšířil až na 50 hostů. O ty se starali sami správci za pomoci jediné pomocnice, jen v létě zde občas vypomáhali studenti. Rovněž přístup na skalní vyhlídku byl konečně nově opraven včetně zabudování nového řetězového zábradlí. Koncem 60. let byla znovu zpevněna přístupová cesta z Jeseníku a starou Tatru nahradilo nové vozidlo GAZ, které zjednodušilo a zlevnilo zásobování chaty, zaměřené nyní výhradně na rodinnou rekreaci v letních měsících a pobyty škol v přírodě v měsících zimních.

Epizodní pobyt dalšího správce Oldřicha Hudce, který nahradil manžele Kozákovy v letech 1974–76, je zajímavý jen tím, že za něj došlo opět k prodeji chaty, kterou v roce 1975 zakupuje ZV ROH Igla Lužice.

Mnohem významnější pro její další osud byl ale nástup nových správců Dagmary a Ivana Bašičových. Ti se zapsali do historie Čertových kamenů jednak nejdelším působením ve funkci správců hned po zakladateli Harichovi, jednak rozsáhlými stavebními úpravami, které chatu změnily do dnešní podoby. Nejdříve však bylo nutno vybudovat novou asfaltovou silnici z Jeseníku, aby tak byl definitivně vyřešen bezproblémový přístup k chatě a současně umožněn přísun stavebního materiálu - stalo se tak již na jaře 1979. V srpnu téhož roku byl provoz chaty zastaven a následně byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce; nejdříve byl stržen poslední dřevěný přístavek na zadní pravé stěně budovy, kde byla kuchyň a sklady. Na jejich místě vyrostlo nové a rozsáhlejší zděné zadní křídlo s novou kuchyní, sklady a uhlárnou. V poschodí nad nimi vznikl 6-ti dvoulůžkových pokojů a sociální zařízení. Naopak tři hostinské pokoje nad garážemi byly vyčleněny pro ubytování personálu chaty. Rekonstrukcí zbývajících pokojů pak klesla celková ubytovací kapacita chaty na 47 míst, a i ta se časem ještě snížila odstraněním přežitých patrových postelí na dnešních 30 míst. Zbourána byla také dřevěná veranda a nahrazena verandou zděnou, nad níž byl zbudován balkon. V celém objektu byla vyměněna původní okna ještě z Harichových dob za nová a došlo též ke generální opravě střechy, kde eternitovou krytinu nahradil plech. Vybudování domácí vodárny umožnilo zavést teplou a studenou vodu do všech pokojů. Většinu prací prováděli pracovníci Igly Lužice z jejích závodů v Hodoníně, Valašských Klobouk a výrobního družstva Slokov Hodonín. V roce 1984 vybudovali na přilehlém svahu lyžařský vlek. Samotná rekonstrukce chaty byla ukončena již v roce 1980. Celý objekt byl omítnut, čímž ztratil svůj původní kamenný ráz. Noví návštěvníci zde byli přivítáni na Silvestra 1980.

Politické a ekonomické změny po roce 1989 se chaty vcelku nedotkly. 1. prosince 1990 ji získávají do ekonomického pronájmu dosavadní správci manželé Bašičovi. Ti nejen vylepšili prostředí chaty samotné, ale i nabízených služeb. V jednom z velkých pokojů v přízemí v místě původní restaurace byla zřízena večerní vinárna. V roce 1992 je vybudováno venkovní posezení na nízké zděné terase před chatou, upraveno tábořiště pro návštěvníky a za pomoci horolezeckého oddílu z Jeseníku provedena generální oprava bezpečnostního zábradlí na skalní vyhlídce. Chata se stala oblíbenou zastávkou individuálních turistů a cílem víkendových procházek místních obyvatel. O oblibě místa svědčí i časté návraty bývalých dětských účastníků škol v přírodě, kteří sem dnes znovu přijíždějí, tentokrát již s vlastními dětmi.

Na začátku nového století předali rodiče Bašičovi správu objektu svému synovi Romanovi, který tak převzal štafetu rodinné tradice a přiblížil ji tak délkou pobytu na chatě zakladateli Harichovi. Dále rodina Bašičova pokračovala v rekonstrukci a modernizaci chaty a okolí. Vybudováno bylo oplocené parkoviště pro hotelové hosty, hřiště na volejbal, zastřešené posezení s otevřeným krbem, i další venkovní terasa zastřešená v létě pergolou. Postupně v interiéru chaty došlo i na  zrenovování kuchyně a restaurace, nekuřáckého salónku a pokojů pro hosty.

Od Čertových kamenů lze podnikat nejen tradiční výstupy po modré značce na Zlatý chlum a dále po značce červené do rekreační osady Rejvíz, kde se nalézají známá mechová jezírka, ale i kratší výlety do lázní Jeseník, jeskyň Na Pomezí a Špičáku, nebo také až do sousedního Polska k Otmuchovskému jezeru. V blízké České Vsi je zřízen krytý bazén s vyhřívanou vodou a ve starém pískovém lomu si přijdou na své rybáři. Z blízkého Jeseníku je poměrně dobré spojení do všech významných turistických center v oblasti - Červenohorského sedla, na Ramzovou či do Karlovy Studánky, z nichž vedou značené stezky na nejvyšší hřebeny Jeseníků. Je jen málo podobných míst v Jeseníkách, které by se mohly pochlubit tak různorodými možnostmi využití své polohy - Čertovy kameny díky prozíravosti sedláka Hraricha se jimi staly už při svém zrodu.

Zdroj:

Jiří Koranda: Minulost a současnost jesenických horských chat, vydalo v r. 1993 Vydavatelství a propagace Jiří Koranda Jeseník.